Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stalingrad pro Bezreklamku! Rozsudek z Opavy posvětil Ústavní soud.

10. 7. 2013


Přiznávám, že se dnes od časných odpoledních hodin, kdy jsem po předchozím vyžádání obdržel
tento rozsudek Okresního soudu v Opavě, nemohu zbavit třeskuté euforie vyvolané skvělou argumentací opavského soudce JUDr. Milana Kollera. Troufám si tvrdit, že právě takovíto soudci naplňují pojem "spravedlnost" jeho reálným obsahem. Kdyby soudců jako je on, bylo v naší zemi více, tak by obdobné nekalé praktiky, jaké provozuje Bezreklamky s.r.o., v naší zemi již dávno neexistovaly.

A čím vším je uvedený rozsudek tak významný?

Především tím, že byl vynesen "ex officio" - tedy z moci úřední a to i přesto, že se žalovaný k žalobě vůbec nevyjádřil a dokonce se na jednání vůbec nedostavil! Pan soudce totiž narozdíl od některých jiných dobře ví, že platnost některých ustanovení zákona (zejména těch, které vyjadřují obecně platné právní principy) je absolutní a ten, kdo je porušuje, NESMÍ dosáhnout soudní ochrany této své nekalé činnosti v žádném případě - tedy ani při naprosté nečinnosti své oběti!

Jde o přístup soudu, který je velmi odvážný, avšak velmi mravný, dovolený a možný - v těchto extrémních případech je dokonce nutný! Na možnost takovéhoto postupu jsme již upozorňovali například ve 3. odstavci tohoto našeho dávného článku, kdy jsme se zamýšleli nad tím, jaké možnosti měl a má v této cause benešovský soud (o úloze benešovského soudu v celé věci zase blíže píšeme v tomto článku).

Podobný závěr v minulosti již několikráte učinil i Ústavní soud - například ve svém nálezu ze dne 26.01.2012, sp. zn. I.ÚS 199/11 dospěl k závěru, že „....ke kritériu zjevné nespravedlnosti, … Ústavní soud uvádí, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že klient takového subjektu smlouvu podepsal, a to dokonce ani v situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění ........ nejeví za nepřiměřené či odporující dobrým mravům.……… Z těchto důvodů by ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému. … Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“

Dalším z důvodů, proč je opavský rozsudek tak významný je ten, že ačkoli proti němu Bezreklamky podala Ústavní stížnost, tak tato byla Ústavním soudem bryskně zamítnuta a opavský rozsudek byl potvrzen v plném rozsahu jako správný! Přesvědčit se můžete zde.

 

Stojí za odcitování:

(tentokráte nejlépe celý rozsudek , protože obsahuje opravdu samá zlatá slova, ale přeci jen zde předložíme určitý výběr toho nejvýznamnějšího)

"Podle § 265 ObchZ výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany."

"Podle názoru soudu žalobě nelze vyhovět, jelikož uplatňování práva ze „smlouvy o propagaci reklamní plochy“ je výkonem práva, který je ve smyslu citovaného ustanovení v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a jako takový nepožívá právní ochrany."

"Předně soud zdůrazňuje, že smlouva uzavřená mezi účastníky není ničím jiným, než smlouvou o placeném uveřejnění inzerce. Žalovaný nabízel „volnou reklamní plochu“ blíže neurčeným zájemcům a žalobkyně tento inzerát uveřejnila na svých webových stránkách. O nějaké propagaci (veřejném doporučování), která předpokládá určitý stupeň aktivní činnosti propagátora, nemůže být ani řeči."

"Nelze však přehlédnout ani okolnosti uzavření smlouvy. Je již celkem obecně známou skutečností, že žalobkyně si sama obstarávala „zájemce“ o uzavření smlouvy zejména pomocí níže uvedeného letáčku, který býval umístěn (a možná, že ještě i bývá) za stěrači zaparkovaných automobilů. Je celkem evidentní, že tento letáček nabízí něco jiného, než je uzavření smlouvy o placené inzerci. Tento letáček je schopen vyvolat u řady občanů klamnou naději, že jim někdo (nejspíše nějaká obchodní firma) poskytne až 5000,- Kč měsíčně za to, že na jejich osobním automobilu bude umístěna reklama. Řada těchto „zájemců“ – potencionálních poskytovatelů placené reklamy již však není schopna domyslet, že možnost pobírání 5000,- Kč měsíčně za reklamu na svém autě, je čistě iluzorní a náleží do říše sci-fi. Lze dodat, že obchodování s iluzemi je prastarou a nekalou obchodní praktikou vyskytující se zejména v těžkých dobách lidské existence (např. hladomory, epidemie, přírodní pohromy)."

"....cena zboží nebo služby by se neměla propastně lišit od ceny srovnatelného zboží nebo služby vyskytujícího se na daném trhu. V souzené věci se však o propastný rozdíl jedná. Soud si pro srovnání vybral ceny inzercí dvou nejznámějších internetových portálů zabývajících se soukromou nabídkou zboží a služeb. Například poplatek za inzerci zboží a služby na portále aukro.cz je 10,- Kč. Na portále bazar.cz jsou inzeráty zveřejňovány dokonce bezplatně. Žalobkyně však za zveřejnění inzerce požadovala cenu ve výši 1990,- Kč za rok, a to dokonce i poté, co požadovala cenu ve výši 2390,- Kč za „zpracování údajů potřebných pro umístění na internetových stránkách.“ Na první pohled je zřetelný přímo obludný rozdíl mezi srovnatelnými službami na trhu."